Jdi na obsah Jdi na menu
 


Po roce znovu na Ukrajině

22. 9. 2009
Tak zase po roce na Ukrajině mezi přáteli a dětmi z domovů, nejen těmi, kteří už svůj pobyt ukončili, ale hlavně těmi, kteří přišli jako nováčci, nebo už jsou „staří mazáci“. Je dobré vidět stále se rozrůstající práci, byla jsem v údivu, kolik nových malých dětí bylo přijato do dětského domova jen o prázdninách. Mohla jsem sledovat nové děti, ke kterým se jejich vlastní rodina zachovala macešsky, jak se seznamují a okukují prostředí, které teď bude po nějaký čas jejich domovem.

Mísí se v tom smutek s radostí, že přes to všechno, co děti prožívaly, se jim dostane péče a lásky a věřím, že získají brzy i nové rodiny. Je stálou motivací k práci pohled na šťastné maminy, bývalé děti ulice, které přišly se svými dětmi a partnery na setkání po deseti letech společné služby Otčího domu. Ano má to cenu, ne pro naše uspokojení, ale pro budoucnost těchto dětí. 

Obrazek
Obrazek
s Veronikou
s naší Irčou

Jsem ráda, že se tato práce rozšiřuje i na další okruhy pomoci a to nejen formou humanitární pomoci, která je součástí Otčího domu, ale že se zaměřují tam, kde se moc neinvestuje. Směrování mnohých organizací je na pomoc dětem, kde se očekává pozitivní vývoj a ovlivňování mladé generace, ale už není takový zájem o staré a nemocné lidi, kteří již nemají tento přínos pro společnost, spíš jsou jen pro mnohé zátěží. Trendem nejen naší společnosti je zaměřovat se na výkony, přínosy a jiné aspekty této doby, kdy stáří a nemoci je něco, co je potřebné někam odsunout.

Obrazek
Obrazek
v Pětichatkách
na Kreščatiku

Díky pomoci holandských přátel staví pod Otčím domem také domov „důchodců“ a hospic, kde se budou soustřeďovat na pomoc lidem, kteří by byli odkázaní na smrt hladem a nemocemi, protože nemají nikoho, kdo by jim nakoupil či se o ně postaral. To jsou nové výzvy, kdy si musíme uvědomit, že hodnota člověka je jinde než v mládí, kráse a bohatství.

Poprvé jsem také měla možnost jet do vesnice Matyžyn, kde se manželský pár věnuje v současné době třinácti narkomanům a alkoholikům. V domě, kde je strach vstoupit, že vám spadne střecha na hlavu, vládne nadpřirozený pokoj, kde se člověk cítí hned přijat. Ve dvou malých pokojíčcích snad ani ne velkých tři na tři metry s nízkými stropy žijí manželé a pět žen, v kumbálku s jednou postelí nemohoucí muž a v unimo buňce dalších sedm mužů. Jejich příběhy jsou různé, ale nadšení a radost z toho, že je někdo miluje a že mohou sáhnout po podané ruce jsou stejné.

Velmi si vážím jejich odevzdanosti a zapření sebe sama, kdy opustili své pohodlí a vydali se touto cestou služby bližnímu svému.

Přesto, věřím, že mnozí z vás budou mít podíl také z této práce, kdy jste mohli přispět modlitbou, finanční částkou, nebo i pomocnou rukou, kdy jste sami jeli a osobně se účastnili v službě potřebným.

Danuše Bednářová