Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svědectví z dětského domova ve Vinnici 2

16. 9. 2008

Křesťanský dětský domov „Šans“, Pirogov (Vinnica).

 

UKRAJINA – ZEMĚ NOVÝCH ZAČÁTKŮ - Olga Moldanová

Přemýšlela jsem o tom, jaký nejvhodnější název by vystihl náš srpnový misijní výjezd, a napadlo mne jediné: „Ukrajina – země nových začátků.“ Abych řekla pravdu, nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych někdy na Ukrajinu jela, a tak ten úplně první nový začátek vlastně začal u mě...

V podstatě šlo o docela rychlé a jednoduché rozhodnutí, kdy jsem vnímala, že Pán Bůh mi tuto cestu pokládá na srdce. Rychlé a jednoduché v tom smyslu, že když víme, co Pán Bůh po nás chce, raději se nezdráháme příliš otálet…

Z našeho sboru jsme jeli celkem tři – Petr, Jana a já, další členkou našeho týmu se stala Natálka, která pracuje v Dětském centru TC v Brně. Svým způsobem mám ráda nové věci, a tak jsem se těšila, jaký ten „náš“ misijní výjezd bude, co nového přinese, co Pán Bůh tím vším vůbec zamýšlí…

Každý den jsem si poctivě zapisovala nejdůležitější zážitky, věci, které pro mě osobně měly nějakou hodnotu, protože jsem věděla, že až přijedu domů, velice rychle zapomenu na spoustu věcí, a to jsem nechtěla. A když se dnes, téměř po měsíci, ohlédnu zpátky, ráda na celou cestu vzpomínám. Moc fajn byly například naše společné večery, kdy jsme se scházeli jako tým a připravovali se na další den. Dlouho do noci jsme spolu seděli, povídali si o tom, o čem jsme si stihli přečíst z Bible, co nás inspirovalo, co se nám ten den líbilo, co bylo pro nás naopak docela těžké a hlavně jsme se spolu modlili. Pro mě osobně to byl opravdu vzácný čas, protože daleko od domova si člověk mnohem více váží různých maličkostí, vzájemné podpory a povzbuzení.

  

Obrazek

Obrazek

  

A pak tu byly samozřejmě všechny děti, které mi až moc přirostly k srdci. Myslím, že jim to nedalo moc práce, protože ty jejich kukuče, pohledy, úsměvy a vůbec celá ta jejich dětská spontánnost a hravost rychle smazala jakékoliv bariéry. Asi nejlepší dárek, který jsem na Ukrajině dostala, byl dárek na uvítanou. Sotva jsem vystoupila z auta, přiběhl ke mně pětiletý klučina a objal mě. Ještě teď jsem z toho naměkko… A přesně tohle umějí děti, v tom se jim málokdo vyrovná. Co bylo opravdu zvláštní a vlastně zároveň pochopitelné, nikdy jsem tam nezaslechla slova: „To nejím, to mi nechutná, to nechci, fuj.“ Děti po společné modlitbě posedaly ke stolu a jedly všechno, co se uvařilo. Já osobně jsem si docela musela zvykat na jejich mastný jídelníček, někdy jsem se nemohla zbavit pocitu, že olej je pro ně opravdu symbol Ducha svatého, a tak s ním nikde nešetřili.

Lidé na Ukrajině, alespoň ti, se kterými jsme se setkali, působili přívětivě, ale jakoby pod tím vším vězela jakási opatrnost a nedůvěra. Možná to bylo tím, že jsme se viděli krátce, možná sami měli nějaké své vlastní zkušenosti z minulosti, kdo ví? Ovšem někteří lidé nám hned padli do oka i do srdce zároveň. Velice rychle jsme se spřátelili s lidmi v dětském domově, vlastně tam pracují dvě směny, které se střídají po týdnu. Líbilo se mi, že děti říkají ženám „mami“, prostě mi to přišlo fajn, že když už nemohou mít tu svou maminku, tak tady mohou mít hned tři. Dále jsme se seznámili s několika pastory, jeden z nich nás vozil na různá místa, kam bylo potřeba, protože jsme bydleli ve vesničce, kde se opravdu zastavil čas… silnice z kamenů, povozy s koňmi, člověk pomalu nepotkal člověka, zato však všude kolem spousta čápů, krav, nekonečných polí a bodláků…

Když si o Ukrajině povídám s lidmi, jejich nejčastější otázka je: „A co ti to dalo? Změnilo tě to nějak?“ Já vlastně nevím, jestli mě to nějak změnilo, možná jen nejsem schopná to vidět. Prostě jsem byla vnitřně nastavená tak, že chci být Bohu k dispozici, aby si mě použil, jak On uzná za vhodné. Možná to, nad čím občas přemýšlím, je postoj všech těch lidí k jejich životu. Všimla jsem si, že oni jsou spokojení, jsou spokojení v tom, v čem žijí a to je něco, co si myslím, že nám lidem tady chybí. Já sama nevím, jestli bych dokázala být na Ukrajině spokojená a nejsem si jistá, zda je to kulturní rozdíl anebo duchovní rozdíl. A samozřejmě to není jen o nějaké povrchní spokojenosti a také nechci říci, že lidé na Ukrajině jsou duchovnější než u nás. Záleží totiž, co si kdo pod duchovností představuje. Třeba mě zaskočila dětská otázka, kterou mi při hře položila jedna holčička: „Je to hřích, že mi Ira počmárala obrázek a nebo to není hřích? Že to je hřích, že jo?“ Úplně obyčejná a jednoduchá otázka, nicméně trochu mi připomněla černobílé vidění světa. Možná si můžete říci, že jsou to jen děti, ony to tak nemyslí, ale v kontextu celého pobytu děti jednoduše reflektovaly to, co viděly kolem sebe. Musela jsem nad tím přemýšlet a také, když jsem viděla děti, jak se modlí a některé z nich si utírají slzy, nemohla jsem se zbavit jedné myšlenky: „Jejich slzy jsou proto, že Tě, Pane, milují, anebo proto, že se Tě bojí?“ Asi není podstatné znát na to odpověď, na druhou stranu je to na zamyšlenou…

Ukrajina je prostě země nových začátků… Bůh zde začal svou práci a On ji zcela jistě dokončí. Jsem vděčná Bohu za to, že jsem se mohla spolupodílet na Jeho díle tak daleko na východě a věřím tomu, že pokud člověk udělá první krok, a to kamkoliv, začátek něčeho nového se projeví i v jeho životě.

 

Svědectví od Petra Pinďáka.

Na začátku Bůh sestavil zvláštní tým, který by člověk nevymyslel, a to ve složení: Petr Pinďák, Olga Moldanová, Jana Markvartová a Natálie Viková. Bůh nás nejen dal dohromady, ale žehnal naší práci od začátku do konce. Pro celý tým to byla první zkušenost s misijním výjezdem. Vše se událo od 1. 8. do 16. 8. Chtěli jsme, aby Bůh mohl požehnat a povzbudit skrze nás děti, pracovníky v domově i tamější církev.

Docela dost nám znepříjemňovalo život naše zdraví. Já měl od prvních hodin naší cesty  problémy se zubem, až jsem nakonec musel vyhledat místního zubaře, což byla docela zajímavá zkušenost. Natálii hned po příjezdu začaly otékat nohy, takže musela jít také k doktorovi. Jana v průběhu prvního týdne onemocněla a musela několik dnů ležet. Já  jsem měl horečky v dalším týdnu. Věříme, že se ďáblovi nelíbilo, proč jsme tam přijeli, a chtěl nás vyřadit ze hry, ale Bůh se oslavoval i v našich slabostech. Bydleli jsme v malé vesničce jménem Pyrogov asi hodinu a půl cesty od města Vinnice.

Hned na začátku pobytu jsme navštívili jednu babičku, která toužila po křtu v Duchu svatém. Po modlitebním zápase se Bůh oslavil a babička Máňa byla pokřtěna. Hlavním důvodem, proč jsme  přijeli, byly samozřejmě děti, které si nás hned získaly. Zažili jsme s nimi spoustu legrace, chodili na procházky a hráli různé hry. Za pár dní jsme se tam cítili jako doma. Na jedné straně čas rychle utíkal, na straně druhé nám připadalo, že tam jsme už mnohem déle. Loučení se neobešlo bez slz, a to nejen ze strany dětí a vychovatelek, ale ještě v autě jsem musel stírat z tváře slzy. Když Pán dá, chtěli bychom se tam ještě někdy vrátit. Vzácnou zkušeností byla pro nás i nedělní bohoslužba, kde jsme jako hosté v podstatě museli sloužit a mohli jsme povzbudit tamější církev slovem a svědectvím.

Samozřejmě by bylo ještě mnoho co psát, ale co vidím jako největší přínosy,  je:

1) Na misii se člověk nevěnuje starostem, které má doma, ale soustředí se hlavně na modlitby, četbu Bible a službu.

2) Vidíme život na jiné úrovni (jiná kultura), oslovila mě obzvláště jejich touha po Bohu.

3) Na misii dáváš více prostor Bohu a On může jednat.

4) Poznáš lépe lidi, se kterými na misii jedeš (společné zážitky budují přátelství).

5) Seznámíš se s nádhernými lidmi a získáš kontakty v zahraničí.

Jinými slovy, misijní cesta na Ukrajinu pro nás byla velkým povzbuzením. Doporučuji jet na misii každému, kdo o tom uvažuje. Získá cenné zkušenosti a naplní tak velké poslání, pro které nás Bůh povolal, abychom byli jeho součástí.

 

Svědectví od Jany Markvartové

Byl to můj první misijní výjezd, a tak jsem vyjížděla s velkým očekáváním. Lidé, kteří nás ve Vinnici vyzvedli, byli sice vstřícní, ale vnímala jsem i jistou odměřenost. Děti v domově tuto odměřenost neměly a hned se k nám vrhly. Zažili jsme s nimi mnoho legrace a hezkých chvil. Těžce se nám odjíždělo, velmi jsme si je zamilovali.

Pokud jde o mě, od prvních modliteb jsem prožívala celou misii těžce, všichni působili duchovněji než já, jejich nastavení, nadšení i nasazení do modliteb mě dostávalo. Bůh mě však neustále ujišťoval, že se mnou stále počítá, povzbuzoval mě. Díky této silné zkušenosti jsem si mohla uvědomit, jak důležité jsou společné modlitby každé ráno a každý večer. Byl to boj a Bůh se za nás postavil. Po týdnu v domově už nás všichni, se kterými jsme se setkávali, brali jako svou rodinu, mnohem vstřícněji než prvně. Cítila jsem se tam jako doma.

Další věc, co mi Pán dal poznat, se týká misie jako služby Bohu. Máme jít a zvěstovat evangelium, být světlem a solí lidem okolo nás. A když jdu někam, kde to neznám, kde se více změní moje životní podmínky a pak si na to neustále stěžuji, jak mohu být světlem? Co oni vidí a slyší? Napadlo mě, co kdybych byla někde, kde nemám ani kartáček na zuby a pastu, jak budu působit na své okolí? Jako světlo a sůl, obraz Boží, nebo jako nespokojený člověk?

Byla to pro mě lekce ve službě, kterou mi Bůh určil. Jsem Bohu vděčná, že mě tam dostal, a také, že mě změnil. Každý den tam proměňoval kousíček mého srdce a výsledek jsem mohla poznat po návratu domů – jsem velmi posílena v modlitebním životě, uvědomila jsem si důležitost společných modliteb a také něco o povolání misionáře.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář