Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svědectví z dětského domova v Mariupolu

16. 9. 2008

Křesťanský dětský domov „Respublika Piligrim“, Mariupol.

 

Svědectví od Marie Hrachovcové.

Letos jsem byla na Ukrajině již počtvrté. Náš čtyřčlenný tým v sestavě Veronika, Dáša, Danka a já byl vyslán do Mariupolu, do dětského domova Respublika Piligrim. S Veronikou jsme tu byly již minulý rok, tak jsme trochu věděly, co nás čeká, a těšily jsme se na staré známé – děti i dospělé.

Kromě dětského domova Respublika Piligrim, kde jsme byly ubytované, jsme navštívily také tři domovy rodinného typu ve vesnici Červone. S dětmi jsme hrály různé hry a soutěže, v našem programu byly i výtvarné aktivity, vyprávění o České republice s ochutnávkou typicky českých dobrůtek. Zúčastnily jsme se i různých prací v domově: třídění oblečení ve skladu, práce na zahradě…
S dětmi jsme trávily hodně času, povídaly si s nimi, byly jsme společně na výletě u řeky, jezdily jsme na stadion hrát fotbal.
Většina dětí v domově jsou děti z ulice. Během dvou týdnů, které jsme v Mariupolu strávily, čtyři děti z domova utekly a naopak pět dětí přibylo. Během roku také jeden 16letý chlapec, se kterým jsme minulý rok mluvily, zemřel na AIDS (od devíti let byl závislý na drogách).
Místní sbor „Cerkov dobrych peremen“ podporuje nejen dětský domov Respublika Piligrim a tři domovy rodinného typu, ale i rehabilitační centra pro dospělé alkoholiky, narkomany, lidi s HIV/AIDS a také pro lidi s různým postižením. A mnozí lidé ze sboru jsou bývalí alkoholici, narkomani, lidé, kteří prošli vězením.
Je pro mě velkým svědectvím vidět tyto lidi spasené, a místo aby žili na ulici, na „okraji společnosti“, jsou dnes zapojeni ve sboru, jsou vedoucími domácích skupinek, mají rodinu, o kterou se starají, obnovené manželské a rodinné vztahy, mají práci a ještě svůj čas investují na pomoc druhým. Dnešní vedoucí chval – 21 letý Andrej – je jedním z prvních dětí, které kdysi z ulice přišly do Piligrimu.
Ve sboru je i větší skupina lidí se zbytky sluchu či neslyšící, proto je každé nedělní kázání překládáno do znakového jazyka a na domácích skupinkách se lidé učí jednotlivé znaky, aby se se svými neslyšícími bratry a sestrami lépe domluvili. Jsou tu rodiny, které si adoptovaly děti, které by jinak vyrůstaly v kojeneckých ústavech.
V mnoha ohledech je pro mě „Cerkov dobrych peremen“ vzorem. Líbí se mi, jak zabírají své město pro Ježíše, přestože to často není vůbec jednoduché a potýkají se s mnoha překážkami.
Chvála Pánu za to, jaké dílo na Ukrajině koná!!!
Jsem moc ráda, že jsem letos mohla znovu jet a společně s Veronikou, Dášou a Dankou sloužit ukrajinským dětem.

 

Svědectví od Veroniky Linhartové.

Obrazek

Letošní rok byl pro mě jiný než ty předchozí, dost jsem totiž zvažovala, zda na Ukrajinu vůbec pojedu. Připadala jsem si pro Boží záměry naprosto nepoužitelná. Nakonec jsem zvolila variantu jet. Teď nelituji. V této souvislosti se mi vybavil verš: „Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2. Kor. 12:9)
Letos jsem se také v doprovodu tří sester poprvé vracela na místo, kde už jsem někdy předtím byla. V Mariupolu jsem se setkala s většinou dětí, které jsem předchozí rok poznala. Bylo to radostné setkání. Děti vypadaly, že nás zase rády vidí. Jedna holčička Nasťa dokonce říkala, že se modlila, abych se vrátila. Její modlitba byla vyslyšena.

Velmi mě potěšilo, že v dětském domově zůstal Saša. Minulý rok jsem se s tímto klukem hodně bavila, ale podle jeho chování jsem nepočítala s tím, že se v Piligrimu zdrží dlouho. Dozvěděly jsme se i smutnou zprávu. Artur (šestnáctiletý kluk, se kterým jsme se před rokem spřátelily) zemřel na AIDS. Sice jsem věděla, že je vážně nemocný, ale toto zjištění pro mě bylo skličující. Před smrtí se však obrátil k Bohu, tak mám naději na milé shledání v nebi.
Jedním z velmi obohacujících zážitků byl pro mě dům pro invalidy a staré lidi v Děmjanovce. Tamější pracovníci vykonávají své poslání s radostí a berou je jako čest. Kéž by něco takového bylo i u nás. Mimo tohoto domu jsme navštívily také centrum pro narkomany a alkoholiky a dětské domy rodinného typu. Vše bylo neuvěřitelně zajímavé. Je úžasné, jak Bůh na Ukrajině jedná. Pro nás téměř nemožné věci jsou tam něčím zcela běžným.
Opět jsem se mohla přesvědčit o ukrajinské pohostinnosti a všímavosti. Myslím, že si z nich můžeme brát příklad. Jsem opravdu vděčná za možnost jezdit do této úžasné země.

 

Svědectví od Daniely Sedláčkové

Když jsem v časopisu Život v Kristu objevila vloženou přihlášku na letní misijní výjezd na Ukrajinu, bylo to pro mne Boží znamení. V zaměstnání spolu s dalšími kolegy podporujeme děti v Dětském domově v Milovicích, a tak jsem vnímala, že mám jít tímto směrem. Dcery mě v mém rozhodnutí bez zaváhání podpořily.
Z květnového informačního setkání s Václavem Bednářem v Olomouci jsem si odvezla spoustu poznámek, dobrých rad, doporučení a zkušeností ostatních. Bůh mi tam poslal do cesty sestru Janu, která už na Ukrajině byla několikrát a která mi vyprávěla nejen o samotné práci s dětmi, ale i o tom, jak pobyt vždy ovlivňuje její další život. V době, kdy se blížil termín odjezdu a já jsem byla chvíli nadšená a chvíli plná obav, jak vše zvládnu, mi Jana poslala mail, který byl pro mne velkým povzbuzením.
Nastal čas odjezdu, cesta z Prahy rychle utekla, v Brně přistoupily i Majka, Veronika a Dáša z naší skupiny a před hranicemi jsme již byli v kompletní sestavě tří týmů pod Václavovým vedením. Cílem našeho týmu vedeného Majkou Hrachovcovou byl dětský domov Piligrim ve městě Mariupol. S Boží pomocí a v doprovodu Edy Chačaturina, vychovatele dětského domova, který nás vyzvedl v Kyjevě, jsme dorazili do cíle. Úlevou pro nás byla sprcha a odpočinek, vždyť jsme všechny čtyři měly za sebou více než 40 hodinovou cestu autobusem přes Polsko do Kyjeva a pak na jih k Azovskému moři v délce více jak 2000 km.

A pak už jsem se nestačila divit, jaké mi Bůh přichystal překvapení. Neocitla jsem se totiž v klasickém dětském domově, ale v rehabilitačním centru Respublika Piligrim, založeném dobročinným fondem Piligrim při mariupolském sboru „Cerkov dobrych peremen“. Práce fondu je zaměřena na resocializaci dětí i dospělých závislých na drogách či alkoholu, v duchu Jakubových slov postarat se o vdovy, sirotky a další, kteří pomoc potřebují (Jk1,27). Většinu dětí nacházejí spolupracovníci centra při svých pravidelných výjezdech na ulicích, v teplovodních kanálech či na skládkách odpadků. Po příchodu do centra děti projdou zdravotní prohlídkou, očistou, dostanou jídlo a oblečení. Pracovníci centra zjišťují důvody, které dítě přivedly na ulici. Při centru pracuje psycholog a je zřízena i speciální škola, přičemž pro některé děti i staršího školního věku je to příležitost pro první seznámení se s výukou. Děti z ulice tráví určitý čas v tzv. „intenzívce“, potom mohou přejít do jednoho ze tří domovů rodinného typu.
Pro dospělé, kteří se rozhodnou skoncovat se svou závislostí, jsou zřízena dvě centra ve vesnici Červone, zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Fond spravuje ještě jedno centrum, ve kterém jsou postižení lidé. Mezi pastory, vychovateli, pěstouny a dalšími pracovníky je mnoho těch, kteří ještě před časem sami patřili k závislým a díky Bohu se závislosti dokázali zbavit a dnes sami pomáhají potřebným.
Zaujala mne neobyčejná vstřícnost všech, se kterými jsme se potkávaly, a jejich služba lidem na okraji společnosti, modlitby a úsilí přivést je k Bohu a změnit tak jejich život. Jistě ne vždy se to daří, i během našeho pobytu pár dětí uteklo, a ne všechny se vrátily. Ale ostatní dostávají šanci.
A jak jsme pomáhaly/sloužily my? Pro děti jsme připravovaly program, hry venku i různou výtvarnou činnost, ale měly jsme dost času i na posezení s dětmi, na osobní kontakty. Děti nás vzaly na prohlídku centra města, strávily jsme příjemné odpoledne u moře i den ve stepi u řeky Kalmius. Zúčastňovaly jsme se pravidelných modliteb s dětmi i se zaměstnanci. Společně s dětmi jsme se stravovaly a pomáhaly při úklidu. Taťána Nikolajevna Karpuchina, ředitelka centra, nás vzala na návštěvu všech tří domovů rodinného typu v Červonem a zajistila pro nás i návštěvu centra pro postižené ve vesnici Děmjanovka.
První týden, na nedělním shromáždění, jsme se seznámily se skupinou osmi mladých misionářů ruského původu z USA, které jsme pak ještě několikrát v průběhu našeho pobytu potkávaly. O týden později jsme na shromáždění vyslechly poutavé vyprávění hlavního pastora Gennadije Mochněnka o výstupu dětí z Piligrimu a dospělých na kavkazský Elbrus (5642 m.n.m.). Dny nám rychle ubíhaly a loučení nebylo snadné.
Jsem vděčná Majce a Veronice, které byly v Piligrimu již podruhé, za jejich rady a vedení v mnohdy nečekaných situacích, a jsem ráda, že druhým nováčkem v týmu byla právě Dáša, se kterou jsem se mohla sdílet o nejrůznějších tématech. Děkuji za společné modlitby a za vzájemné povzbuzování, a to nejenom před vystoupením na podiu během nedělní bohoslužby!

 

Svědectví od Dáši Šimkové

Před rokem jsem dostala od Pána Boha slovo, že v roce 2008 už mohu jet na Ukrajinu (těšila jsem se na to několik let, ale měla jsem důležité rodinné povinnosti). Můj Pán je dobrý, protože splnil všechna má očekávání, navíc mě učil novým věcem.
Měla jsem možnost pobýt si pár dnů v přední linii Boží armády - jako kdysi David před Goliášem: mohla jsem se modlit, hrát si, jíst, ošetřovat a učit se, prostě být s drahými dětmi, které v mnohém případě nepoznaly rodičovskou lásku. Mohla jsem sloužit v dětském domově „Piligrim“ v ukrajinském městě Mariupol. Splnil se mi sen je obejmout, být jim aspoň na chvíli mámou. Měla jsem také možnost spatřit Boží skutky: děti, co doslova kvetou štěstím ve svých nových rodinách, bratry a sestry uzdravené ze závislostí na alkoholu nebo drogách, někteří byli i několik let za své špatné jednání ve vězení, také jsem měla možnost prožít radost v církvi, když bývalé děti z ulice zdolaly se svým drahým pastorem horu Elbrus, mluvit se šťastnou věřící maminkou nemocnou na AIDS, které se narodilo zdravé dítě…


Také jsem byla zvědavá (jsem většinou hodně zvědavá), jak žijí lidé na Ukrajině, jaká je tam příroda, jaké moře – to vše mi také Pán dal poznat. Jsem mu za vše moc vděčná, ráda pojedu na Ukrajinu zase, jen nevím zatím, kdy, momentálně začínám posbírané zkušenosti a vědomosti používat díky Pánu v našem městě Zlíně ve své nové službě dětem…
Chtěla bych moc poděkovat také Vaškovi Bednářovi a Dance za přípravu celého misijního výjezdu, hlavně za jejich výbornou péči (byl i guláš a zmrzlina) a vůbec za jejich věrnost v misijní službě. Chvála Pánu!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář