Svědectví z dětského domova Otčij dom v Kyjevě
Křesťanský dětský domov „Otčij dom“, Kyjev.
Svědectví od Petry Pivničkové
Dalo by se psát o spoustě věcí, ale zaměřím se na to, co je z mého pohledu nejpodstatnější.
Musím samozřejmě jmenovat děti. Jejich otevřenost, příchylnost, touha po objetí a po pozornosti. Trochu jsem se obávala jazykové bariéry, a i když člověk nemohl vést nějaké hlubší rozhovory, určitý vztah a hlavně myslím důvěra se tam přesto vytvořily. Znám děti z českých dětských domovů a od nich znám právě tuto otevřenost a touhu po pozornosti. Když jsem s dětmi z domova byla poprvé, pro ně pořádaném křesťanském kempu, dotýkalo se mě to nejsilněji. Až skoro hmatatelná Boží láska a obměkčená srdce, kdy i zprvu napohled drsní kluci se při odjezdu nestyděli za slzy. Vůbec jsem nechápala, proč by tak nádherné děti někdo nechtěl, proč mají být v dětském domově. Na Ukrajině jsem si uvědomovala jednak to, že se do mého srdce během času vloudila určitá skepse a otupělost, a že chci, aby se tam vrátila ta pronikavost, která tam byla. Abych zas víc viděla ty potřeby. Viděla jsem, že všechny děti moc potřebují lásku, rodinu, "toho svého člověka", a že je dobré, že alespoň mohou být právě tady. Přes všechny problémy, které tam jsou asi jako všude, je to velké plus, že mohou být v křesťanském dětském domově, kde mají nakročeno směrem k Bohu. Nejen, že dostávají pomoc ohledně hmotného zajištění (i s kterým je bez Boha život zoufalství) a náhradní rodiny, ale mohou najít i vztah s Bohem. Například Nasťa mi jako jednu z prvních věcí řekla, že mě Bůh miluje a že ví, že miluje i ji. Lena nakreslila obrázek o tom, co by chtěla v budoucnu: ruce sepjaté k modlitbě, Bibli, zpívání chval. Lila nám chtěla ukázat, jak si každý večer čte před spaním Bibli a přečetla nám z ní kapitolu. Právě u ní jsem ale také viděla, jak by potřebovala víc vedení a povzbuzení ve víře. Když jsme se jí ptali, o čem je to, co četla, bylo vidět, že tomu moc nerozuměla. U ní se mě také dotklo to, jak toužila být zase u maminky. Psala jí dopisy, vyráběla dárky, malovala obrázky. To měla společné s dětmi v Čechách, kdy naprostá většina z nich stále doufá, že se vrátí k rodičům.
Přes tyto věci, které jsou také moc důležité, bych ale řekla, že úplně nejvíc ze všeho Pán pracoval na mém srdci a dál pokračuje v tom, co na Ukrajině začal. Začal mi ukazovat různé věci v mém srdci a ve svém Slově, dotýkal se mě svou láskou i usvědčením. Opravdu naplnil moje očekávání od cesty na Ukrajinu, protože nejvíc jsem chtěla, abych mohla Pána lépe poznat, být mu blíž a být víc jako On. Myslím, že k tomu, aby různá broušení mohl provést, potřeboval právě i tento výjezd.
Byla jsem moc ráda, že jsem mohla poznat Vaška a Danku Bednářovi a naše dvě Estery, myslím, že nám spolupráce v týmu dobře fungovala, ranní ztišení nás vždycky povzbudila a zažily jsme spolu i spoustu legrace. To byla jedna z věcí, za kterou jsem se modlila, abychom fakt byly tým. Taky abych se dokázala poddat autoritě, i když je skoro o 10 let mladší než já, ale necítila jsem tam v této věci žádný problém. Ester k tomu určitě přispěla citlivým vedením.
Uvidíme, co bude do budoucna. Chtěla bych se na Ukrajinu zase vrátit, ale uvidíme, kdy.
Každopádně moc díky za tuto příležitost sloužit těmto dětem a skrze ně Bohu, přiblížit se Mu a získat i určité nasměrování do budoucnosti.
Svědectví od Ester Kozielové
Letos jsem byla poprvé na misijní cestě na Ukrajině v Otčím domě v Kyjevě. Trávila jsem velice dobrý čas nejen s naším dívčím týmem, ale hlavně s dětmi, které nejen že přijímaly naši lásku, ale dokázaly ji i odplácet. Překvapila mě trpělivost kluků při tvoření výrobků, to, jak byly děti zvyklé se dělit mezi sebou, ale i s námi, a taky pečování starších dětí o ty nejmenší. Byli jsme s dětmi v ZOO a v dřevěném městečku (muzeu), kde jsme se s nimi mohly celý den poznávat a komunikovat s nimi. Než jsem jela na Ukrajinu, obávala jsem se, jak se s
dětmi domluvím, protože jsem se nikdy předtím rusky neučila. Z počátku to bylo těžší, ale později jsem dětem většinou rozuměla, i něco málo pověděla, a taky děti se snažily na nás mluvit pomalu nebo nám opakovaly, co řekly. Když člověk jede do takových míst, uvědomí si, jak se má dobře a je vděčný za rodinu, kterou mu Bůh dal i za vedení rodiči k Bohu. Moc bych dětem přála, aby u něj zůstaly celým srdcem. Aby z nich vyrostli Boží služebníci. Jsem ráda, že jsem jela a mohla poznat novou zkušenost v životě, děti, na které budu vzpomínat a modlit se za ně.
Svědectví od Markéty Valové
Ukrajina, to byla země, o které jsem už něco slyšela, ale už před nějakým časem jsem se modlila, pokud je to Boží vůle, chci se tam podívat. Taky mě v jeden čas zajímalo, jaké je to být misionářem, a přála jsem si být jím.
Dostala jsem touhu se do té země také podívat, spojila jsem se proto s Nehemií. Bůh mi to rozhodnutí v srdci potvrzoval i prorocky. Našla jsem si brigádu, která by mi pomohla to z části zaplatit, zbytek s radostí doplatila církev. Satan se snažil na mě tlačit, že když nemám peníze, ať nejezdím. Ale já věděla, že to Pán chce a postará se, jsem za to ráda, i za to, že nemusím poslouchat ďábla, který mi i cestou na Ukrajinu tvrdil, že to nezvládnu. Já jsem i na cestě vyznávala, že vše mohu v Kristu.
Práce s dětmi mě bavila, líbilo se mi, že to byla týmová práce, ne práce jednotlivce, měly jsme se rády a respektovaly se, moc dobrá byla ranní ztišení, vlastně i v tom jsme se střídaly. Vždy si někdo připravil verš a krátké zamyšlení nad ním, hodně nám to dávalo. Jsem ráda, že byl čas i na odpočinek a být s děvčaty z týmu, jen tak se bavit.
Osudy dětí jsou rozdílné a zajímavé, modlím se za ně, mám touhu s nimi komunikovat, alespoň přes pohledy a dopisy. Jsem rovněž ráda za jídlo, které jsem mohla ochutnat, nejvíce za českou kuchyni Danky Bednářové. Vím a prožila jsem tam, jak jsem vzácná Pánu, nemusím se porovnávat s nikým, i moje základy angličtiny i ruštiny si Pán použil pro jednu Holanďanku Nikky. Modlily jsme se jeden večer spolu a já vnímala něco, co bylo v jejím srdci. Ona mi to potvrdila, po modlitbě pak řekla, že cítila Boží lásku. Později řekla, že jí je lépe. Mluvila jsem ještě s jednou paní z Otčího domu, Bůh jí chtěl říct, že ji moc miluje, a bylo to moc fajn. Bůh je nádherný, vše, co jsem prožila a zažívám s ním, mě mění. Je toho hodně, i zážitků z Ukrajiny. Dnes vím, že se nemusím nejen srovnávat, ale i snažit o výkon před ním, ale mohu si užívat jeho lásky, být s ním a dělat věci s ním a z lásky k němu.
Svědectví od Ester Kaletové
Letošní misijní výjezd byl pro mě změnou v tom, že jsem jela na jiné místo než v minulých letech. Tentokrát jsme se sestrami jely sloužit do Otčího domu v Kyjevě. Bylo tam i o něco méně dětí, ale to nevadilo, protože jsme se jim alespoň mohly věnovat víc osobně. Měly jsme také možnost být na obrovském shromáždění, které mě povzbudilo.
Setkaly jsme se tam i s týmem Američanů a Holanďanů, což není až tak důležité, ale mohla jsem si díky nim uvědomit, jak velkou máme my Češi výsadu, že s dětmi můžeme mluvit rusky, resp. ukrajinsky. Právě toto nám řekli, a já si často ani tuto výhodu neuvědomovala.
Trávily jsme s dětmi čas u her i nějakého vyrábění, navštívily jsme přírodní muzeum a ZOO. Byl to opravdu nádherný čas. Postupem času jsme se spřátelily i s dětmi, které si z počátku držely odstup a nechtěly se zapojovat, a za to jsme byly Bohu fakt vděčné. Byla jsem taky nadšená z našeho českého sesterského týmu, protože jsme se spolu opravdu sžily a mohly jsme se spolu sdílet, modlit se, studovat Boží slovo, a to byl taky super čas. Celkově byl pro mě i tento misijní výjezd přínosem. To, že jsme těm dětem dávaly lásku, se nám opravdu vrátilo "i s úroky" a mohly jsme vidět i jejich lásku k nám.